Je pátek ráno, chvilku po sedmý, když poprvé procitám. Hlava je zmatená. Kde jsem, proč vstávám, co mám za program. Otáčím se na bok… a probouzím se něco po desáté. Wow. Tohle číslo při vstávání neznám. Stahuju si vlasy do culíku, oblékám džíny, přes spací mikinu přehazuju koženou bundu a vycházím do ulic Barcelony s chutí na brunch. Dávám si toast, zamilovaně telefonuju, a současně s telefonem kontroluji čas a informace na webovkách konzulátu. Volbu prezidenta beru zodpovědně. Dopíjím kafe (bez cukru, všechna čest, Barcelono) a kvůli úředním hodinám se zvedám z kavárny, ve které bych za jiných podmínek dost pravděpodobně vydržela klidně rovnou do oběda. Tady se mi bude těch pár dní líbit. Cestu na zastávku MHD mi ochotně radí obsluha bistra, bus nacházím za rohem a jedu.
Vchod konzulátu je nenápadný. Cítím se mimořádně, prezidenta každý den nevolíme. Navíc jsem samu sebe překvapila, jak jsem akci vzala zodpovědně a dotáhla proces do konce. Dobře, volební lístky jsem zapomněla v Čechách, ale prý je hlavní mít volební průkaz, a ten mám. S vítězným pocitem vcházím do budovy a ve dveřích mě vítá sympatická úřednice. ‘Co pro vás můžu udělat?’, zeptá se ochotně. ‘Chci volit prezidenta.’ odvětím sebejistě. ‘Slečno, to jde jenom v Madridu…’ What? Vždyť jsem si zjišťovala, jestli v BCA volit můžu. Prý fakt můžu. No fuckt ne. Nadhodila jsem tedy několik bezprostředních nápadů jako možná řešení, bohužel. Zkostnatělý systém nabídl pouze osobní návštěvu Madridu, přestože všechny internety hovoří jinak.
Vydávám se s nepořízenou zpět. Tentokrát už pěšky. Ráda bych dělala, že dobrovolně, ale pravda je, že můj mozek vypnul a já nemohla najít zastávku na cestu zpět. Ale co. Nemám kam spěchat, čímž má pro mě cesta jiný rozměr. Procházím se, vnímám atmosféru ulic za pátečního popoledního provozu. Sluníčko hřeje. Směřuju na místo určení za Petrou, kterou jsem přijela navštívit. Díky Petře a její nabídce rovnou na 6 dní. Domluvené setkání máme na Plaça Catalunya, ale místo do centra mě něco táhne domů. Něco ne, únava. Taková, že místo poznávání města toužím po klidu a vypnout.
Ukazuje se, že vše je tak, jak má být a já si nemohla přát lepší průvodkyni. Petra má se mnou pochopení a v nicnedělání mě podporuje, přestože takovou návštěvu ještě neměla. Lelkujeme procházkou po městě, na brunchi, na večeři, na živém flamengu, nebo jen tak při easygoing filmech. A od srdce kvituju, že všechno v tempu, které mi dovolilo v pondělí vstát z postele až když se mi chtělo. Ve 13:30.
(Pokračování textu…)
