Je pátek ráno, chvilku po sedmý, když poprvé procitám. Hlava je zmatená. Kde jsem, proč vstávám, co mám za program. Otáčím se na bok… a probouzím se něco po desáté. Wow. Tohle číslo při vstávání neznám. Stahuju si vlasy do culíku, oblékám džíny, přes spací mikinu přehazuju koženou bundu a vycházím do ulic Barcelony s chutí na brunch. Dávám si toast, zamilovaně telefonuju, a současně s telefonem kontroluji čas a informace na webovkách konzulátu. Volbu prezidenta beru zodpovědně. Dopíjím kafe (bez cukru, všechna čest, Barcelono) a kvůli úředním hodinám se zvedám z kavárny, ve které bych za jiných podmínek dost pravděpodobně vydržela klidně rovnou do oběda. Tady se mi bude těch pár dní líbit. Cestu na zastávku MHD mi ochotně radí obsluha bistra, bus nacházím za rohem a jedu.

Vchod konzulátu je nenápadný. Cítím se mimořádně, prezidenta každý den nevolíme. Navíc jsem samu sebe překvapila, jak jsem akci vzala zodpovědně a dotáhla proces do konce. Dobře, volební lístky jsem zapomněla v Čechách, ale prý je hlavní mít volební průkaz, a ten mám. S vítězným pocitem vcházím do budovy a ve dveřích mě vítá sympatická úřednice. ‘Co pro vás můžu udělat?’, zeptá se ochotně. ‘Chci volit prezidenta.’ odvětím sebejistě. ‘Slečno, to jde jenom v Madridu…’ What? Vždyť jsem si zjišťovala, jestli v BCA volit můžu. Prý fakt můžu. No fuckt ne. Nadhodila jsem tedy několik bezprostředních nápadů jako možná řešení, bohužel. Zkostnatělý systém nabídl pouze osobní návštěvu Madridu, přestože všechny internety hovoří jinak.

Vydávám se s nepořízenou zpět. Tentokrát už pěšky. Ráda bych dělala, že dobrovolně, ale pravda je, že můj mozek vypnul a já nemohla najít zastávku na cestu zpět. Ale co. Nemám kam spěchat, čímž má pro mě cesta jiný rozměr. Procházím se, vnímám atmosféru ulic za pátečního popoledního provozu. Sluníčko hřeje. Směřuju na místo určení za Petrou, kterou jsem přijela navštívit. Díky Petře a její nabídce rovnou na 6 dní. Domluvené setkání máme na Plaça Catalunya, ale místo do centra mě něco táhne domů. Něco ne, únava. Taková, že místo poznávání města toužím po klidu a vypnout.

Ukazuje se, že vše je tak, jak má být a já si nemohla přát lepší průvodkyni. Petra má se mnou pochopení a v nicnedělání mě podporuje, přestože takovou návštěvu ještě neměla. Lelkujeme procházkou po městě, na brunchi, na večeři, na živém flamengu, nebo jen tak při easygoing filmech. A od srdce kvituju, že všechno v tempu, které mi dovolilo v pondělí vstát z postele až když se mi chtělo. Ve 13:30.

(Pokračování textu…)

Už jste si mysleli, že jsem na vás zapomněla? Nezapomněla, jen jsem si naložila. Po dlouhé době jsem sobě dala zabrat, abych nespadla do starých kolejí, kdy jsem vyčerpávala samu sebe. Myšlenkami i tempem. Pomyslná hranice mezi zábavou a prací najednou nebyla. Fashion Bazar Market naplno, klientela naplno, soukromí naplno. Konec dobrý, všechno dobré. Projekt úspěšně za námi, klientela do konce roku oblečena, moji nejbližší zajištěni a mohly přijít Vánoce.

Přesto, že mi imunita vyslala signál brzdiholčičko, vánoční dny jsem pojala jako prostor konečně vydechnout a ujasnit si další směr. Vy už víte, kam mířím, viďte? Nová mentální mapa je v procesu. Znovu jsem se přesvědčila, že vytváření mentálních map je pro mě relax (kdo o nich ještě nečetl, může tady). Vypnu, naladím se na vibrace, které mě dobíjí, ukotví, naladí a je mi fajn. Kdo hledá podobný restart rozumu i citu, vřele doporučuju! Načasování je úžasný. Konec roku a začátek dalšího vybízí k bilancování, k uzavírání a nastavování dalších kroků.

Pro mě byl rok 2017 v mnohých věcech zlomový, jsem šťastná. Jestli bych měla vyzdvihnout jednu věc, kterou jsem za uplynulý rok konečně pochopila? Pak je to umění přát si. Přát si a nechat, ať se přání splní. Universum ví, jak přání zařídit, jen mu do toho nesmíme kecat.

Krásné dny, přátelé, ať je nám hezky.

Jana

Těžko uvěřit, že už uplynul týden od víkendu, kdy jsem byla v Bruselu. Poslední dobou se opravdu nezastavím, což je super a občas bych brala, aby den měl 48 hod a já toho stihla ještě víc. Naplno se věnuju svojí klientele, připravuju další Fashion Bazar (o tom více slov později), a k tomu jsem na několik dní zaskakovala ve Slow Bazaru. Byla to pro mě superbusy kombinace, a super zábavná. Mohlo by se zdát, že neznám nic jiného než práci, ale stíhám i soukromý život, takže balanc je.

Ale zpět k hlavnímu tématu. Chtěla jsem vám nasdílet highlights z víkendové návštěvy Bruselu. Moje kamarádka Bára, se kterou jsem se sblížila díky Fashion Bazaru, je na půlroční stáži právě v Bruselu. A shodou okolností se podílela na 4th Pop & Shop European Fashion and Design Market. Jak napovídá název, akce zaměřená na designéry, které jsou akcí dostupné veřejnosti. Což je vždycky zajímavé, ale ještě zajímavější bylo, že šlo o designéry pomalé módy. Když jsem se tuhle zprávu dozvěděla, neváhala jsem, koupila letenku a jela si rozšířit obzory, poznat nové značky a inspirovat se, přestože jsem měla v Čechách nabitý program do poslední minuty před odletem i po samotném příletu. Za tyhle dva dny jsme toho stihly hodně a bylo to opravdu osvěžující. Kromě Pop&Shopu jsme prošly centrum města ani ne tak kvůli památkám (na to mě moc neužije, navíc jsem v Bruselu před x lety všechny památky prošla), ale pro místní secondhand a vintage obchody. Do toho jsme si užily výborný jídlo, kafe, čokolády, nedělní trhy, ale i jsme byly produktivní k nadcházejícímu Fashion Bazaru. Miluju možnosti dnešní doby. Přijde mi úžasný, že si můžete dát konferenční hovor, a tím tak řešit věci na dálku odkudkoliv. Miluju to! I nám nevadila poměrně vlezlá zima. Dobře, teď trochu kecám. Doteď se z prostydnutí dostávám, ale nelituju. Prostě tenhle výlet bodnul a já za to všechno moc děkuju.

(Pokračování textu…)

Dnešní článek bude trochu mimo módu. Už delší dobu přemýšlím, že vám tohle téma sepíšu. Posledním impulsem bylo video osobních Otázek/odpovědí, které si na mě Markét připravila (kdo neviděl, může zde). Čím dál častěji ke mně i mimo video chodí dotazy, jak dělám, že vypadám jinak, spokojeněji. A protože jsem si prošla dlouhou cestou a čím dál víc lidí se na mě s touhle otázkou obrací, rozhodla jsem podrobně popsat, co pro sebe dělám, co na mě funguje, že je mi zkrátka dobře?

Ranní rituál

Taková zdánlivě triviální věc, ale jak mi dává zabrat. Ruku na srdce. Kdo je zvyklý sobě věnovat hned po probuzení i kdyby pár minut? Já se to učím. Nemít na mysli hned co musím, nevystartovat kvůli druhým z postele, ale dát sobě čas, rozkoukat se, naladit se, poděkovat za probuzení. Udělám si tedy takovou vlastní meditaci. Představuju si, jaký si přeju mít den. Vyloženě si vybavuju příjemné pocity a úplně se těším a vymazluju si každou očekávanou situaci v daný den. Pak si chvíli čtu. Taky miluju po ránu protáhnutí. Jakékoliv protažení hned po ránu dává celému dni zcela jiný náboj. Nikdy nevynechám snídani. Snídaně je pro mě nejdůležitější jídlo dne. Pak sprcha a jsem připravena na nový den, plna sil a dobrého rozpoložení.

(Pokračování textu…)

Dlouho se na blogu neobjevily random pictures. Už v pátek jsem uvažovala, že shrnutí posledních týdnů sepíšu, ale jaksi jsem nevěděla, kdy psaní do nabitého víkendového programu nacpu, tak jsem nápad nechala ležet. A co karma nechtěla, od pátečního večera mi bylo špatně, až jsem musela zrušit veškerý program a jen ležet. Dneska, v neděli, je mi zaplaťpánbůh líp. Ležím, poslouchám moje oblíbené mixy a už mám alespoň chuť myslet. Tak se pojďme podívat na dění posledních dní.

Momentka mezi schůzkami, kdy byla obrovská průtrž mračen. Slovo TANEC, který jsem potkala na zemi, a šaty po mojí mamce, taková kombinace mi udržela dobrou náladu i přes ledové ruce nohy. (Pokračování textu…)