Bylo půl sedmý večer, když jsme si sedli na gauč. Já po probděný noci a dni, ty po náročný práci. “Dal bych si čerstvý kaiserky, nemáš chuť?” řekl jsi do ticha. “Mám chuť pro ně skočit.” Do žil se mi vlije krátká euforie, protože s energií, s tou moje tělo hospodaří po porodu jinak. Znovu chvíli mlčíme. Sbírám se a dávám ti pusu se slovy “Tak já jdu pro ty kabelky.”

Maminkovství a Čestmírku, vítej!

V momentě focení mnou cloumala únava, taková ta po odeznění flow. Ale zklidním se, vydechnu, zajdu v Plasích na hřiště, kde kluci hrajou na kytaru, zazpíváme si, odpočinu, a můžu znova.

Znova se zamilovat do práce, kterou jsme ten den s Markét tvořily, do horkého letního dne, do té modré mikiny, do šortek, do rozevlátých vlasů, do čurku potu, co mi tekl po zádech.

(Pokračování textu…)

Byla sobota ráno, když jsem jela s klientem v autě a došla řeč mimojiné i na blog. Říkala jsem mu, že jde o aktivitu, které se věnuji podle chuti, ne podle toho, jak bych měla. A že jsem za poslední dobu neměla na blogování tolik času, proto dlouho nový příspěvek nevznikl.

Jeli jsme autem dál, u klienta doma jsme vytřídili šatník, prošli inspirační fotky osobního stylu u koláčů z farmářských trhů a měli jsme hotovo.

Protože šla práce od ruky, přesto v klidu, vzniklo mi nečekaně volné odpoledne. Poslední dobou jsem dost zaměstnaná a na cestách, volného času mám minimálně, takže tohle neplánované volno byl pro mě dar. Atmosféra s klientem byla opravdu fajn, a já měla po náročném pracovním týdnu i víkendu dobité baterky. Napsala jsem proto neplánovaně Markét, přesunula jsem se plynule z Prahy do Plzně a za dvě hodiny jsme už fotily! Nechtějte vědět, jak dlouho jsme se spolu s Markét domlouvaly, až naše setkání dopadlo takhle spontánně.

Díky Markét pohotovosti můžete vidět můj pracovněvolnočasový outfit s novými džínami i nové vlasy. A vlastně číst celý tenhle příspěvek, protože přišla i psací chuť.

(Pokračování textu…)

To je tak. Pamatuju dobu na první Orsay v Plzni, kam mě mamka musela brát pokaždé, co jsme měly cestu do Plzně. Tou dobou jsem tancovala, chodila na gympl a v hlavě měla všechno, jen ne matematický vzorečky.

Modré tílko bez rukávů jsem si od našich uprosila i v zimě, a pak jsem si ho tajně chodila zkoušet do ložnice, než byl Štědrý den. Což poprvé přiznávám teď.

Z Orsay jsem se posunula do Zary. Kdo kolem mě Zaru neznal, jakoby nebyl. Dokonce jsem tam před rokem na nejnižší hodinový úvazek pracovala, abych s podnikáním nasála atmosféru z druhé strany a poznala chod módního kolosu.

S tímhle nákupním zamilováním přicházely impulsy z jiné strany. Reklamace oblečení, které jsem klientům nejen v Zaře pořídila. Au. Vždyť to vypadalo dobře, proč se po vyprání posunuly švy? Během práce v Zaře se mi začala dělat vyrážka na rukou. Proč vyrážka, když jde o nové oblečení?

Začala jsem se zajímat víc. Z čeho mám na rukou vyrážku? Proč oblečení vydrží tak málo? Na první pohled super styling, klientovi bundu, kalhoty vyberu, doma oblečení vypere, s tím i barvu, a já jsem za blázna, co jsem to doporučila a jdeme reklamovat.

Přišlo seznámení s Kamilou Boudovou, první drobná asistence na prvním ročníku Sustainable Fashion Day. Na druhém ročníku SFD jsem už vedla módní workshop pro muže. Na třetím SFD jsem fotila pro Fashion Revolution.

V roce 2014 jsem zrealizovala první ročník Fashion Bazaru, který měl za cíl užít si nákupní den se vším všudy. Až s odstupem času a přibývajícími impulsy jsem si uvědomila, jak velký potenciál akce má. V první řadě – vytřídím svým klientům šatníky – kam s oblečením. No jasně, na Fashion Bazar. Akce je pro širokou veřejnost, takže se dotknu většího počtu lidí než jen svých klientů. Čímž snížím módní odpad, protože dostane šanci oblečení, které by se jinak válelo doma a později se vyhodilo.

Současně jsem cítila potřebu lidi inspirovat v nákupních zvycích, módní gramotnosti, takže kromě prodejní zóny byl, je a bude na Fashion Bazaru i tématický doprovodný program s odkazem na pomalou módu. Čímž se kolečko uzavírá a jsme u mojí náklonosti k Fashion Revolution.

(Pokračování textu…)

Chtěla jsem dneska psát o svých zimních must-have, bez kterých se v zimě neobejdu. Ale nakonec jsem se rozhodla dnešní článek ještě věnovat Fashion Bazaru vol.3.

Chtěla jsem poděkovat všem, kteří nám pomáhali, kteří nás podporovali, kteří se účastnili. Třetí ročník byl zase jiný oproti předchozím. Byl nový doprovodný program – DIY workshop /”do it yourself”/ pod vedením L’ubicy Skalské, pak přednášový blok s Helenou Kaslovou a Veronikou Hubkovou. Témata jejich povídání se týkaly úprav oděvů na míru (Helena Kaslová) a otevřelo se téma upcycling fashion (Veronika Hubková). V nákupní zóně byl i stánek pražského Slow Bazaru.

Po skončení jsme s Lenkou založily oficiální fanpage na facebooku, protože chceme budovat komunitu žen i mužů, kteří mají rádi náš projekt a zajímá je, kam se bude vyvíjet dál.

Abych byla upřímná. Dost se to od prvního ročníku hlo. A máme pořád kam projekt posouvat. Děkujeme za zpětnou vazbu, která nebyla vždy pozitivní. Všem se bohužel zavděčit nemůžeme, ale co můžeme, tak si z názorů vzít konstrukční kritiku a zvážit naše možnosti. A přesně to uděláme.

Díky a teď už moje nejoblíbenější fotky z akce. Některé mají premiéru, ostatní najdete v albu na fanpage.

(Pokračování textu…)