Dobře, získali jste si mě. Tím, že blog pravidelně navštěvujete, že vás moje módní postřehy, postoje, prostoje zajímají, a že mi v tom, co dělám, fandíte a důvěřujete. A když vy věříte mně, rozhodla jsem se naoplátku podělit o několik svých věcí, které se jinde, ani jindy, o mě nedočtete :-).

1. Miluju palačinky. Je to jediné jídlo, kterým se přejím kdykoliv a kdekoliv, a ve kterým neznám bratra.
2. Jako malá jsem zpívala čertovi a mikulášovi Denně vožralej, denně vožralej…
3. Miluju Aerosmith. Jejich koncertu v Praze jsem se dočkala v roce 2010. Kvůli tomu jsem přiletěla z Holandska do Prahy na jednu noc. A je to jediná kapela, jejíž triko mám doma.
4. Nejsem filmový fanoušek a vlastně znám filmů sotva pár. A vždycky u nich doma usnu.
5. V pěti letech jsem utekla ze školky. A zrovna ten den, jako jediný v roce, mě šel vyzvednout odpoledne táta, a tak jsem nedostala nové kolo.
6. V dětství jsem si chtěla vzít Daniela Hůlku. A když měl tenkrát aféru s otrhanými tulipány na veřejném prostranství, představovala jsem si, že je trhal pro mě.
7. Poslední víkend velkých prázdnin před maturitním ročníkem jsem bourala na motorce jako spolujezdec. Pro řidiče letěl vrtulník, mě vezla sanita, a já byla přesvědčená, že domů nezavolám a půjdu večer na poslední prázdninový Brutus. Bohužel, saniťák znal tátu, a tak místo tancovačky proběhla hospitalizace ve FN Plzeň.
8. Ujíždím na Přátelích a Sexu ve městě. U toho nikdy neusnu, a prostě Rachel a Carrie, these girls are me.
9. Mám fobii z myček na auta. Při poslední návštěvě jsem k ní přijela, a zase vycouvala. O to víc mě baví mejt auto ručně. Je to relax a ta vůně, ach.
10. Dnes je mi 26.

Probouzí mě bubnování deště na střechu auta a vítr, který jím kymácí. Po těch několika dnech ježdění mě bolí celej člověk, ale vyhrábávám se ze zadních sedaček, abych zavřela posuvné dveře a mohla tak v klidu aspoň ještě hodinku dospat. Podle nebe jsou tak tři ráno. Skrz škvíru mezi sedačkami vidím Martina, jak ve slejváku natahuje přes ostatní, pod širákem spící, protidešťovou plachtu. “Martine, pojďte spát dovnitř, sem se vlezem!!” urguju. “Hele to je dobrý!”. A spí se dál…

Je ráno, pomalu se všichni probouzí, protahujou zlámaná záda. Veřejné záchody u pláže jsou otevřené až od 10, tak se musí do přírody. Někdo připravuje snídani, jinej jezdí na longboardu, další se ještě s ospalkama v očích obléká do neoprenu. Je tak 7-8 hodin ráno, jedno co je za den, fouká vítr, je chladno, sluníčko prokukuje, berou se prkna a jde se na vlny.

Po několika dnech strávených na pobřeží u Bilbaa, lehčí o ztracená prkna, neopreny, longboardy, utopenou GoPro kameru, se rozhodujeme přejet do Francie za ostravskými známými a zkusit vlny tam. Známí jsou na surfové základně poblíž Hossegoru. Zastavujeme, stavíme stany, půjčujeme prkna a trávíme pár nocí před odjezdem do Čech právě tam. Příjemná změna mít po ruce koupelnu, jakžtakž záchod, partu nových čechů, nadruhou stranu, zapadnout mezi místní a být alespoň na chvíli součástí jejich běžného žití… To je moje gusto.

 
San Sebastian (Pokračování textu…)

Občas je potřeba vypnout. Restartovat tělo i hlavu. Proto balím stan, opalovák, tepláky, plavky, neopren, surf a valím na 14 dní do míst, kde narazím jen na vlny a sluníčko.

Pak slibuji, že se s vámi podělím o fotky, zároveň vám prozradím jednu velkou změnu, kterou snad v dobrém pocítíte i vy, moji čtenáři.

Opatrujte se! Já se zase ozvu.

xox

Jana