Probouzí mě bubnování deště na střechu auta a vítr, který jím kymácí. Po těch několika dnech ježdění mě bolí celej člověk, ale vyhrábávám se ze zadních sedaček, abych zavřela posuvné dveře a mohla tak v klidu aspoň ještě hodinku dospat. Podle nebe jsou tak tři ráno. Skrz škvíru mezi sedačkami vidím Martina, jak ve slejváku natahuje přes ostatní, pod širákem spící, protidešťovou plachtu. “Martine, pojďte spát dovnitř, sem se vlezem!!” urguju. “Hele to je dobrý!”. A spí se dál…

Je ráno, pomalu se všichni probouzí, protahujou zlámaná záda. Veřejné záchody u pláže jsou otevřené až od 10, tak se musí do přírody. Někdo připravuje snídani, jinej jezdí na longboardu, další se ještě s ospalkama v očích obléká do neoprenu. Je tak 7-8 hodin ráno, jedno co je za den, fouká vítr, je chladno, sluníčko prokukuje, berou se prkna a jde se na vlny.

Po několika dnech strávených na pobřeží u Bilbaa, lehčí o ztracená prkna, neopreny, longboardy, utopenou GoPro kameru, se rozhodujeme přejet do Francie za ostravskými známými a zkusit vlny tam. Známí jsou na surfové základně poblíž Hossegoru. Zastavujeme, stavíme stany, půjčujeme prkna a trávíme pár nocí před odjezdem do Čech právě tam. Příjemná změna mít po ruce koupelnu, jakžtakž záchod, partu nových čechů, nadruhou stranu, zapadnout mezi místní a být alespoň na chvíli součástí jejich běžného žití… To je moje gusto.

 
San Sebastian (Pokračování textu…)