Jana Mei Hrabovská

Je středa 8:30 ráno a já bych měla uklízet byt. Takový byl plán. Ale ještě se válím v posteli. Jindy touhle dobou mám odběháno a pravděpodobně připravuju snídani jednou rukou, druhou mám rozkliknuté maily v telefonu. Teď ale ne. Venku prší, je zima, všude ticho, klid a já si můžu místo plánované akce dovolit ležet a prohlížet si moje oblíbené módní blogy a odpovídat na maily z postele. A něco vám řeknu. V těhle chvílích mi vždycky dojde, že všechno zlé a těžké je pro něco dobré.

Kdyby totiž ještě žil můj táta, pravděpodobně bych se nikdy neodstěhovala za svým klukem. Pravděpodobně bych žádného ani neměla. Byla jsem totiž tatínkovo holčička jak vyšitá (maminka promine), takže co kdyby měl na něj námitky… :-).

Kdybych nesebrala odvahu a neodešla ze zaměstnaneckého poměru, nikdy bych neokusila TAKOVOU vlastní svobodu a kreativní tvoření, jako za poslední roky. A že to není vždy jednoduché. Práce na volné noze vyžaduje poměrně velkou sebedisciplínu, sebevědomí, víru ve svůj talent, time management, umění odpočívat a zdravý vztah k penězům.

Vše poznávám, učím se a fascinuje mě můj život čím dál víc. Nikdy bych neřekla, co všechno se o sobě samotné naučím právě tím, že přijdu o milovanou osobu a začnu spontánně podnikat. V jeden moment. Jenže já vlastně nedělám nic napůl…

Proto závěrem bych vám chtěla říct jedinou myšlenku.

Pokud váháte, jestli udělat nějaká velká životní rozhodnutí. Srdce chce, rozum se bojí. Jděte do toho. Pak se začnou dít věci.

A já jdu vstávat. Už se mi chce.

<3

Jana